Šedá eminence valašských lesů

Poté, co se valašské lesy v průběhu 20. století změnily na 30 metrů vysoká pole na smrkovou kulatinu, zmizel ze Vsetínska nejeden lesní druh hmyzu. Osud nádherně modrošedě zbarveného tesaříka alpského (Rosalia alpina) je však o něco složitější a zamotanější.

Tesaříků alpských ubývá již víc než 100 let. Na vině bylo masivní vysazování smrku namísto buku. Likvidovalo jej odstraňování bukových souší, zlomů, či vývratů – čili míst, na nichž je svým rozmnožováním bytostně závislý. Larvy totiž žijí v proschlých, osluněných bukových větvích či kmenech. Není tak škůdce lesa jako třeba lýkožrout, protože napadá až polomrtvé stromy.

Tesařík alpský ale není vyloženě pralesním broukem. Podle zápisků prvorepublikových znalců přírody žil i v pokroucených bucích na pastvinách, u polních úvozových cest či v pasených selských lesích.

Přírodovědci nemají za posledních několik desítek let z Valašska žádný dokladovaný nález (a to ani fotografii či poznatelnou část jeho těla). Přesto je tento drahokam valašských lesů stále s námi. Ono totiž není roku, kdy by nebyl viděn. Při debatách s lesními dělníky či pracovníky pil vyplývají na povrch nálezy z Halenkova (údolí Dinotice a Lušová) nebo Nového Hrozenkova z Brodské.

Tento tesařík se nedá splést s žádným jiným, navíc prostředí pil a skládek dřeva jej neodolatalně přitahuje. Nejraději totiž klade vajíčka do rozštípaného, osluněného a čerstvého dřevo. Průšvih je, že je dřevo spáleno dřív, než se noví brouci vylíhnou. Trvá jim to totiž i čtyři nebo pět let. Snůška samiček tak přijde nazmar.

Jedinci na pilách však navíc nemusí být původem „valašští brouci“. Víme totiž o zavlečení tesaříků ze Slovenska spolu s převáženou bukovou kulatinou.

Přesto je výskyt tesaříka na Valašsku stále pravděpodobný, vždyť jen kousek za hranicemi na Slovensku žijí desetitisícové populace. Proč je jasné hned při překročení státní hranice. Lesy jsou tam divočejší, věkově rozrůzněné a „neučesané“. Obrázek tamních porostů nám tak může být návodem k umožnění jeho návratu a rozšíření i u nás. Podstatně je tak nutné změnit přístup k lesnímu hospodaření – minimalizovat plochu holosečí, ponechávat výstavky buků na pasekách na dožití.

Síť současných lesních rezervací je moc malá a děravá, upravit se musí péče o listnaté lesy nejlépe na celém území CHKO Beskydy.

RNDr. Lukáš Spitzer, Muzeum regionu Valašsko, entomolog